Franta Kudrna byl sekáč. Tedy dřevorubec, ale sekáč navíc. Ve vsi mu neřekli jinak než Mudra, páč krom toho že byl sekáč, měl i pod čepicí. A jednou se mu tam zrodila myšlénka. Tedy nepřišla sama, přinesli ji nějací Loudátovi z Prahy, co si ve vsi v baráku starý Sedláčkový najímali pokoj jako letní byt. Že prej ať je Mudra naučí kácet stromy. "Taky že jo, ale zadarmo to nebude, tadleta výuka", řek jim Mudra a k jeho překvapení starej Loudát vytáh prkenici a vysolil sto korun za sebe, sto za syna a sto za synova kamaráda. Druhej den měl Mudra dobrou šichtu, seděl na pařezu a halekal na trojici učenlivých pomocníků. A jen tak napůl z legrace a napůl z nudy Loudátovým hochům z březový kůry vyrobil glejt, jako že jsou teď vyučení dřevorubci, mistři k tomu a rovnou dřevní inžinýři taky. Za tejden už před Mudrovou chalupou stála fronta Pražáků, co chtěli bejt taky dřevorubci a chlubit se mozouly po kavárnách a hlavně chtěli to pěkný lejstro, aby taky viselo v salónu u nich doma na zdi pěkně na očích. 

Vesničani zírali na ty zástupy měšťáků, co se dřeli v lese a ještě za to platili. Za čas už Mudra nestačil ty davy komandovat a tak to zjednodušil. Rovnou jim dělal ty krásný diplomy z březový kůry, oni mu za ně platili tu stovku a dřinu si odpustili. Ve vsi se Mudrovi začalo říkat Profesor a po zemi v ten čas chodilo tolik dřevorubců, kolik je stromů na Kokořínsku.

To se vám jednou pytláci od Humpolce smluvili, že si takový tajný závod udělají. Že si to rozdají jakože kdo největším pytlákem je a kdo za noc nejvíc zvěře odpráskne. I domlouvali se tuze mocně po hospodách od Pelhřimova až po Žďár a chvástali se při tom, že o tajném závodě v mžiku věděl celý kraj. Všichni od někoho slyšeli, že na na dva tucty chvástavých pytláků vyrazí na josefovskou noc do loucké obory. Věděl to i tamní hajný, stejně tak četníci slyšeli, že v oboře budou tu noc jatka. Ten večer do toho lesa nastoupilo tolik policajtů, že za každým bukem dva číhlali. No a když se setmělo a z Loucké knajpy šel houf těch chvástavých pytláků, dostali za ten nápad takovou nakládačaku a tak při ní naříkali, že o ní rázem věděl celý kraj. Taky flinty jim sebrali, takže závodit ba ani o samotě pytlačit ten rok nemohli. A nadlesní přitom výprasku vedl řeč o tom, že dělat tajné závody a veřejně se při tom chvástat je pitomost jdoucí proti lesní i pytlácké cti.

Tam za řekou Nil byla jedna pastvina a na ní žili byli dva lvi. A že oba byli velcí páni, vůbec se nedokázali dohodnout, kdo z nich je ten jediný král tvorstva. Zkoušeli to slovem i silou, co rámusu u toho nadělali a vítěz žádný. Až starý krokodýl přišel s nápadem ať rozhodnou sama zvířata a že zatím bude králem slon. A tak jo. Začala volba. Jeden lev sliboval hory. Druhý lev sliboval doly. Zvířátka pak radostně chodila k urnám, no a že polovina chtěla hory a polovina doly, krokodýl prohlásil volby za nerozhodné a hlasování odložil o rok. Celý rok pak jeden lev sliboval hory, druhý doly a když přišel den D, bylo to zase fifty fifty. Slon opět vyhlásil další termín voleb a lvi zase slibovali hory doly a zvířata si žila svým životem. Kdo ví, jak spokojeně by si všichni žili při tom všem slibování, kdyby lvi za pár let nezjistili, že se na ně krokodýl se slonem domluvili a všechny ty volby zfalšovali. Lvi se strašně naštvali, ale protože se korokodýla i slona báli vrhli všechnu tu zlost na menší zvířata. Už jim nic neslibovali. Naopak jim začali vyhrožovat a na pastvinu padl šedý stín. Volby se pak konaly ještě jednou, ale nikdo k nim nepřišel. Halt, mix slibování horů dolů, strašení a manipulace volbám neprospívá ani v Africe.

Politici neřídící se vlastním rozumem a citem ale výhradně průzkumy veřejného mínění žili, žijí a vést davy budou. Je vlastně jedno, jak propastný rozdíl je mezi přáním, slibem a skutkem. Voliči chtějí slyšet, co si přejí či naopak a vyhrává ten, kdo jim tenhle společenský nesmysl pěkně odrecituje. Vemte si třeba příběh starý bratru osm desetiletí. Tehdy žil byl v Rýmařově jistý Rudolf Hradil. Pohostinsví měl a celkem rozumný muž to byl až do doby než mu to věčné stání u pípy vlezlo na mozek. Výčepní stolice mu začala připadat jak řečnický pultík a jemu starostou stát se zachtělo. I udělal si, jak se dnes říká ten průzkum veřejného mínění, co že lidi jako po starostovi chtějí a hlas mu potom do urny dají. Čárkoval si ty odpovědi s každým pivem a vyšel mu volební program ve znění: pivo zdarma, guláš taky, daně žádný, v zimě sníh a při žních žádný lijáky. Sepsal to na plakát a rozjel, jak se dnes říká, předvolební kampaň. Hospodu měl plnou, neb sliby se přece maj plnit a tak plnil půlitry pivem a talíře gulášem. Když po týdnu spočítal vytočená piva, vyšlo mu, že už to tak asi bude a on se stane starostou nejen v Rýmařově, ale i v Šumperku, Bruntálu a možná i primátorem Olomouce, protože až otamtud k němu chodili voliči poslouchat jeho hospodské projevy. No a že to plnění prvních dvou bodů programu vzal opravdu vážně, za měsíc byl na huntě. Navíc si na něj vyšlápl berňák, neb za kvartál vytočil pětatřicetkrát víc piva než před vstupem do politiky. Na daně, natožpak na to pivo a guláš zdarma už neměl a tak osamocen za pípou blábolil něco o věčném sluníčku. V den voleb prázdnou hospodu zavřel a vyšel k urně, kde zjistil, že sliby nejsou chyby. Stal se starostou a zasadil se o městskou vyhlášku, že nemusí být v zimě sníh, hlavně když při žních nebude pršet, avšak mrholit může. Byl starostou Rýmařova dlouhých pět let, zemřel přímo na zasedání městské rady a vzhledem k tomu, že neměl potomky propadla hospodská budova, ale taky dluhy z jeho předvolební kampaně státu.

Byl jednou jeden les a v tom lese palouk byl. Palouk kouzelný. V jeden čas na něm odpočíval lev, král zvířat, a ejhle, koho to na kraji lesa nevidí. Jaká náhoda. Ptakopyska. Údivem zívne, otočí hlavu a kouká, kdo to na něj kyne hlavou z druhé strany palouku. Brontosaurus. A za ním slon indický, provázený kočkou domácí. A hle, naproti nim kráčí varan s křečkem na zádech. „Jaká náhoda,“ říká si lev. A v tom se rozsvítí světla a z palouku je šapitó. Do kolektivu všech těch zvířat, co se tak náhodně potkala ve středu šapitoidního palouku, přichází pán vypínače. Zhasne, palouk se ponoří do  tmy, ale podle zvuků slyšíme, jak mu zvířata žerou z ruky.

Žil byl jeden král. Poddaní ho milovali. Tak dobře jim vládnul a vládnul by jim až do smrti a zvonil by zvonec a pohádky by sladký byl konec, kdyby se jednou ten král nevydal na dovolenou. I s královnou a malým princem, radnými i proradnými rádci, lepými dvorními dámami i šaška vzal sebou. Celý dvůr odjel do dálných krajů do země, která měla na rozdíl od jeho království moře. Cachtali se radovali v té slané břečce, na slunci se slunili a taky závistivě pokukovali po jiných mocnářích z jiných království, kteří se proháněli na lodích s věčně napnutými plachtmi a s větším dvorem se nad limonádou smáli a dvorní dámy větší poprsí měly a princátka dvojité porce zmrzliny cucali. A tahle závist a asi i úžeh přivodila králi setkání se samotným Luciferem. Jedno pravé poledne se králi zjevil s nabídkou, že zařídí králi taky takové lodě a zmrzliny kopce a přidá i támhleten hrad na útesu nad mořem, kde slunce vypadá jako že furt zapadá nebo vychází. A nic prý za to nechce. Král kývnul a jeho království propado peklu. Pohádky to není konec, avšak slyšíte v dáli ten zvonec?

Tak komunisté jsou prý ochotní se zase omluvit za všechnu tu lidskou neplechu spáchanou za minulého režimu. Podle předsedy Filipa by znova odříkali omluvu, co už ji recitovali v roce 1989. Ale prý za to tentokrát budou požadovat podíl na moci. Bude to asi tuze vypečená básnička, když za ní chtějí místa ve Strakovce... Nicméně žádná novota to s touhle omluvou pod sluncem není. Na Žižkově někdy před první válkou žil círka desetiletý Frantík. Roztomilý klučina navenek, ale uvnitř škleban a hajzlík podloudná to byl. Odborník přes prak. Kuličkou z ložiska okno na tři bloky rozbít uměl. Samou škodu tropil, ale jak se on uměl nevinně usmát, všichni mu hnedle odpustili. A jaké omluvy mu z huby tekly. Pantáto řezníku, já už to nikdy neudělám, ta vaše výloha roztřískala se vlastně náhodou, já mířil na plechovku tudle u pankejtu, ale já už ani na plechovku střílet nebudu, slibuju... A buch, druhý den se už omlouval a sliboval švadleně Zítkové, že ty tři díry v panně zkušební zalátá plastelínou. A omlouval se i trafikantu Rousnému, ale ten ho už neslyšel, páč mu kulka z ložiska do spánku cinka a nadobro ho uspala. Omlouval se i četníkům, co je zavolala stará Beneška, co tudy kolem zrovna šla a na vlastní oči všechno viděla. Tuze krásně se jim omlouval, až se z toho ta Beneška rozplakala četníkům začala koktat, že se možná popletla. Omlouval se i v polepšovně, kam ho za ten nechtěný mord šoupli. Krásná a dojemná slova v omluvné věty splétal i před prvním soudem, kam se v patnácti jarech svého života za loupež prstýnku dostal. Omlouval se dál a dál... Proomlouval vlastně celý svůj život. I jeho poslední slova před popravou byla omluvná, že prý se omlouvá za své skutky a že chce domů na Žižkov a že bude sekat latinu a bude hodný a babičkám s uhlím do patra pomáhat a četníkem se stane a právo bude chránit a lapky honit a buch. Umlčelo ho až cvaknutí propadliště.

Žila byla jedna liška podšitá. Co škod v lese nadělala! Co zvěře ulovila! Jen tak z plezíru, ne z hladu, po zajících šla. I dvě tři srny strhla. Ba dokonce i na jelena si troufla, a světe div se, zdolala ho. To už došla hajnému trpělivost a na lišku se vypravil. Liška podšitá na něj v noře čekala, hlasitě se mu vysmála a nakonec utekla zadní dírou. Zvířátka neměla lišku ráda, ale tenhle kousek je rozesmál. Zneuctěný hajný začal po drzé lišce pátrat. V lese však po ní ani památka. Až jednou přinesl zprávu toulavý jezevec, že prý liška halasně vypráví o napáleném myslivci v dalekém lese u jezera. Hajný nemeškal a vyrazil. Lišku sice nepotkal, ale zato poznal krásy dálného lesa a hlavně jezera. Tak se mu tam zalíbilo, že po návratu do vlastního lesa začal před zvířátky bájit, jak tam lišku našel a do žaláře dal a že jí musí dát za vyučenou, a že se tudíž a zkrátka a bodejť musí za ní zase vypravit. Nu a do dálného lesa k jezeru potom hajný jezdil pravidelně a vracel se opálený, usměvavý, v cizokrajných kamizolách a s historkami, jak prý je těžké trestat lišku v té dálce a jak ho od té rákosky bolí ruka a tak podobně a tak dál. Nikdo mu nevěřil a zvířátka se opět smála. Poučení z toho plyne jedno, a to pro českou policii hledající zločinného Krejčíře: Příležitost dělá rekreanta.

Ve středu se v Praze odehrála premiéra nové turistické atrakce. Po orloji, pivu a svíčkové budou turisté obdivovat i živé alegorické výjevy v centru Prahy. Středeční akce ukázala úspěšnost konceptu, v němž se v teatrálních výstupech návštěvníkům ukazuje život pražáků. Bitva strážníků a taxikářů o štafl na Staroměstském náměstí vyvolala bouřlivý potlesk u všech přihlížejících diváků. Expresivní nadávky, brutální násilí a reálná krev v nich jistě zanechaly trvalou vzpomínku na Prahu jako na město divokého východu, kde se boj s nepoctivostí bere opravdu vážně. Někteří šťastlivci měli jistě tento divadelní výstup umocněný osobním představením, kdy byli po cestě ze Staromáku na hotel okradeni jinými taxikáři. Dobrý seriál si ale musí udržet vysokou úroveň i v dalších dílech. Cestovky už v bedekrech inzerují "tradiční českou trachtaci jakožto defenestraci zlotřilých radních."

 Žila v Africe jednou jedna antilopa. Rychle utíkat uměla a tak elegantní při tom byla, že jí ostatní zvířata nezáviděla, jak to tak bývá, ale naopak jí ze srdce fandila. Palce i pahýly jí držela i při všech závodech v běhu na písku, v němž byla antilopa přebornicí. I mistryní světa se nakonec stala a všechna zvířata ji do nebes vynášela. Když zestárla, byla pro celou Afriku nebesky slavnou písečnou královnou. Kus té nebeské slávy chtěli všichni. Dokonce i vlci a šakali, kteří za antilopou přišli s nabídkou, zda by nechtěla zorganizovat velké závody v běhu na písku. Že u napajedla není písek, nevadí, vlci seženou. Že nejsou pelíšky k přespání tolika zvířat, nevadí, šakali zařídí. Antilopa byla zaslepená krásnou vidinou sebe sama ve slušivém sportovním úborku se startovním praporkem u cíle slavného závodu, že neviděla slintající tlamy šelem a na nabídku kývla. Když přišel den soutěže, u napajedla byla spousta zvířat. Celé to stádo obestoupili vlci a začal závod. Ale trochu jinak, než si všichni představovali. Vlci lovili a šakali dojídali. Málokdo utekl té dobře organizované tlupě. Mezi šťastlivci, kterým se podařilo uniknout z té šelmovsky záludné léčky, byla i antilopa. Od té doby zoufale běhá savanou a při svém osamělém běhu zastaví vždy na jediném místě. Tam u napajedla na chvíli spočine a provinile hledí na kopec písku, který se postupně rozpadá a mizí jako její vlastní sláva. Sláva elegantní antilopy, mistryně v běhu na písku, co zkusila s vlky výti.

Jesenickou lesní správu knížete Rumbucha vedl onehdá nějaký Rambousek. Když nastoupil do úřadu, řádili v polesí pytláci jak v třešňovém sadu špačci. Rambousek se do nepoctivého neřádstva v tom kraji pustil nemilosrdně. Slovem i broky. Dva chlapi v lese osobně a nadobro odstřelil, ba co víc svého vlastního strýce přivedl na četnickou stanici. Od knížete dostal před vánoci pochvalu, která ho zahřála a druhý rok do žaláře přivedl dvojnásobek pytláků. Příští vánoce dostal další pochvalu, ale ta ho už tak netěšila, neb si myslel na knížecí řád a nějaký ten krejcar odměny. Když přišlo i třetí rok jenom slovo pochvalné, rozhodl se Rambousek, že se odmění sám. Když odchytil pytláka, nandal mu co se patří podle práva knížecího i lesnického, ale zvěř co u něj našel, neodevzdal knížecí kuchyni, ale své spižírně. Pochvalný vánoční projev na zámku ho zase těšil, protože při něm v kapse cítil pytlík dukátů vyměněný s opavským řezníkem za našpórované tři špajzky masa. Tu odměnu si moc neuži, páč v únoru ho našli střeleného u Staré hory. Prý natrefil na bandu polských pytláků, kteří podle zvyku nečekali až vystřelí první. Do hrobu šel Rambousek jako cnostný muž, ale pro nás všechny a hlavně šéfy nejvyšších kontrolních úřadů zanechal jedno velké etické a morální dilema. Může se kontrolor s pocitem osobní nedoceněnosti, oceňovat tak nějak sám?

V Praze nebude olympiáda. Než ale pražáci ráčili dojít k rozumu, stačili utratit kolem 100 milionů korun za vytrubování, že ta legrace s pěti kruhy v Praze bude. Vyhozené peníze za nabubřelý nesmysl jako už tolikrát. V roce 1893 se kníže Hauf rozhodl, že celému světu dokáže, že země není kulatá, ale přece jen placatá, jak to věděl on sám, páč mu to řekl jeho pantatíček starý kníže a tomu to řekl jeho otec... Zkrátka si řekl, že světu vyjeví rodové tajemství předávané z otce Haufa na syna Haufa, prej už od začátku věků. Na svém panství nechal vykácet všechny lesy, rozorat všechny meze i tři vesnice srovat se zemí a dva kopce a jeden vršek rozkopat a uhladit do roviny. Utratil za to všechno jmění i od souseda Hrubého si vypůjčil. Všechno dal za tu óbrplacku a taky za obrovskou kouli, kterou nechal udělat z toho pokácenýho dřeva. Na širé pusté pláni pak stál a libě se díval na tu kouli, jak se nikam nekoulí, páč Země je přece placatá. Pozval zemské vědce z Prahy, z Vídně ba i z Paříže, aby se pokochali tím důkazem největším a nejjasnějším. Nikdo nepřijel a tak se kníže Hauf rozhodl, že jim to předvede osobně a u nich a že svoji placku protáhne až do Prahy. Poručil svým lidem začít kácet lesy směrem ku městu na Vltavě. Jenže ty lesy patřily baronu Hrubému, který byl už podle jména vzněltivější povahy a druhak mu bylo úplně fuk, jaká ta Země je, jen když se na ní daří jeho lesům a polnostem. No a když se dozvěděl o výseku, došel osobně na tu mítinu a když viděl a pochopil, že soused propadl placatému bludu a že mu asi peníze půjčené nikdy nevrátí a navíc sahá svévolně kvůli vlastní blbosti na cizí majetek, tak se vám naštval, že mu ruka sama vyjela a sekla Haufa po papuli, ten upad a bylo po něm. Tak skončila smělá pitomost, která Haufovým dědicům přinesl ostudu a prázdnou kapsu dvěma generacím.

Jednou v jednom lese na pomezí Krušných hor se zvířátka rozhodla, že budou mít demokracii. Založila si stranu svobodných zajíců, občanských lišech, demokratických vlků, sociálních myšek, a tak dál a tak podobně, však to víte, však to znáte. Jenže každé zvířátko chtělo ve stranách prosazovat úplně něco jiného a tak se kupříkladu strana svobodných zajíců v zápětí rozštěpila nejprve na frakci pravých zajíců, sekci husté srsti, hnutí za modrou mrkev a potom šel do voleb každý zajíc sám za sebe. No jen tak pro představu, jeden v programovém prohlášení deklaroval potřebu, aby jetel rostl celý rok, druhý vyžadoval by mrkev byla modrá a třetí zajíc v předvolebním klání sliboval koalici s vlky, při jejíchž vládě se budou mít všichni náramně a možná i báječně. No a představte si, že nakonec šla všechna zvířátka v tom lese do voleb každé jako samostatný nebo nezávislý kandidát. Každé dalo hlas samo sobě, takže žádné nevyhrálo a ani neprohrálo. Sice se žádnému z předvolebních slibů pranic nesplnilo, ale všechna zvířátka měla tak nějak takový dobrý pocit z té demokracie.

Každá desátá benzínka šidí své zákazníky a obchodní inspekce, která ty lupeživé pumpaře odhalila odmítá prozradit, kdo a kde pančovanou šťávu prodává. Ach jací úředníci bdí nad našimi hříchy. Vždyť oni se chovají jak pavlačové drbny, které pravdu o jednom podvodníkovi v domě rozmáznou ve lži a podezírání všech partají ve čtvrti. Tu je příběh z historie šušlání pravdy o nepoctivosti. Stará Beneška ze Žižkova, o níž sám pan farář Matásek jednou při nedělním kázání prohlásil, že má jazyk ostřejší než sám ďábel, tak ta ve třiatřicátým roce na jaře ve středu třetího března, nebo dubna "navlastníočipřísáhámbů" viděla, jak malý Toník Rajchrtů ukradl v řeznictví u Nováků jaternici. Zádrhel byl v tom, že Toník byl s Beneškou přes koleno v přízni. Drbat krev Beneška nechtěla, ale nechat si pro sebe tu novinu nemohla. V tomhle stavu ji na ulici potkala stará Dvořačka, o níž sám pan farář Matásek jednou při nedělním kázání prohlásil, že má pusu plnou kalnejch řečí jak Vltava kalný vody po zimě. Beneška jí hned vyzvonila, že "navlastníočipřísáhámbů" viděla loupež hrozivou. Jaternici změnila na půl prasete a Toníka v šklebana neznámýho. A už to letělo a svištělo. Druhej den už všichni na Žižkově věděli, že Novákovo řeznictví vybílila banda výrostků ze septimy. Ředitel školy po neúspěšném vyšetřování potrestal dvěma hodinami poškolnění pro jistotu celou školu. Toník Rajchrtů s mastnou hubou se trestu nezúčastnil, neb mu bylo pět jar a školou byl nepovinný. Jo a řezník Novák, o němž za deset let po té sám pan farář Matásek při pohřbu prohlásil, že měl jaternice poctivé, jak slovo páně, tak ten zdražil o pětník všechno od vepřového, páč ho lidi litovali a měl na to přece právo právoucí.

Podle novin začali v poslední době pražáci bránit svůj majetek se zbraní v ruce. Za poslední týden postřelili už dva zloděje. Jeden z nich zemřel. Že je Praha takový evropský Klondike, to se ví už od dob kuponové privatizace. Že jsou pražáci novodobí zlatokopové, to se ví ještě déle. Že je Praha divoký západ, to si myslí v Brně od pradávna. Ale že jsou pražští kovbojové ochotni tasit kolt, když narazí na zloděje koní (v českých reáliích zloděje kol) či na zloděje sena (zloděje nafty), to se doposud nevědělo. Je to sice férovka bránit do krve svůj majetek jako pěkně za stara, ale pozor aby se v Praze neusídlil soudce Lynch. S ním už není žádná
sranda, o čemž ví své i paní Paroubková. Nejenže ve slavné vajíčkové bitvě šel rozvášněný dav po krku jejímu manželovi, ale jak si sama postěžovala nějací chuligáni dokonce chtěli lynčovat i jejich psa!!!

Žil byl v Onomyšle domkář Hrouda. Hodný to byl muž. Ženu, děti, kravku poctivě živil. Až jednou, bylo to čerstvě po první válce, přišla do vsi zpráva. Z dálavy nebo z ratajské hospody ji přinesl tulák Nocar. Po válečné hrůze krajem letí další rána. Strašlivá choroba, zvaná krocaní rýma. Kdo ji chytne, ukýchá se k smrti, ale před tím mu naroste rudé vole. Hrouda se vyděsil. Naštěstí mu Nocar za krejcar prozradil, že je na to lektvar, co ten neduh spolehlivě vymýtí. Stará myslivecká se jmenuje a kromě léčivých účinků je to i tuze dobré pití. Hrouda jednu flašku měl, tak ji s Nocarem hned preventivně načali. Po pár locích nutil Hrouda k léčbě ženu, děti i krávu. Jediná kravka si lokla a Hrouda šel pro další meducínu do hospody. Do půl ho pochovali, ustrachoval a hlavně uléčil se k smrti. Krocaní rýmu sice nechytl, ale rudé vole mu z toho chlastu prolitého hrdlem přece jen narostlo. A jaké z toho plyne poučení pro dnešní dobu? Nevěřte kdejaké zprávě z
hospody i z dálky se linoucí, možná po vás chtějí vydundat jen krejcar, jak po Hroudovi Nocar. No a když na vás ta rýma opravdu příjde, kurýrujte se s mírou a rozumem!

Žil byl na Hájence Brazilka u Havlbrodu jeden myslivec. Stránský se jmenoval. Jednou se vzhlédl v panském kočáře a chtěl ho taky. Vykácel kus lesa. Dřevo prodal na pilu v Jihlavě. Sice za polovic než bere vlastník panství, baron Breda, ale i tak získal balík peněz. Za ty v hlavním městě koupil čtyři páry bílejch koní a parádní vůz zdobený skoro jako oltář v jihlavským kostele. Když se vracel zpátky domů potkal barona Bredu. Ten Stránskému nejprv pokynul, jak to páni dělávají a pak vytřeštil oči. Jeho hajnej má parádní povoz a on místo lesa mýtinu! Vězte, že Stránský už v parádním kočáře do hájovny nedojel. Čekal ho háj zelený a pěšky.

Pro dnešek z toho plyne otázka, kam asi dojedou současní šéfové státních lesů až se jejich nové limuzíny potkají na dálnici u Havlbrodu třeba s autem pana prezidénta. Půjdou pěšky vysazovat stromky na vykácené mýtiny, nebo si jen velkopansky pokynou a pojedou dál v rychlém pruhu?

Kdysi dávno, kdy byla Dělnická strana i s Tomášem Vandasem ještě na houbách, šuměl u Nymburka jeden les. V tom lese se jednou zajíci rozhodli, že nechtějí žít spolu s králíky. Králíkům vyčítali, že jsou moc líní, moc chlupatí, moc ušatí, moc dupaví, moc pomalí a moc jich je a zkrátka, že nejsou pro les přínosem a basta. Nejdřív si to zajíci švitořili ve svých peleších, ale jednoho dne se domluvili a uspořádali velkou demonstraci. Zatímco králíci se klepali strachy v norách, všichni zajíci z lesa se sešli pod kalištěm a společně pištěli věci typu: Les zajícům, Králici do grilu a tak podobně. Jak tak davově šli a hromově kvíkali ta odvážně bojovná hesla, nevšimli si, že se přiblížili k medvědí noře. A to neměli dělat, poněvadž vzbudili medvěda z poledního odpočinku, ten se pekelně naštval, všechny zajíce sežral a když spokojeně říhl po závěrečném
soustu, temně do lesa houkl: Nic než medvěd! Pro lidský včerejšek, dnešek i zítřek z toho ponaučení, že
když někdo hlasitě vyřvává, že nechce žít s někým jiným, obyčejně ho sežere ruský medvěd.

Tak už je to venku. Předseda Paroubek definitivně proflákl, že ta pražácká politika je řádně falešné maňáskové divadlo. Nejdřív dali na Malé straně nějací chytráci hlavy dohromady a vyhrábli z nějakého úřadu nějakého pana Fischera, nastrojili ho chudáka do premiérského obleku a funkce a vodí ho jak Spejbla za
provázky a nás všechny za nos. No a do toho začal hlavní loutkoherec Paroubek zbrojit do voleb. Do své severočeské manéže si chce povolal hérečku, sportsména a kdovíkoho ještě, by mu pomohli nalákat voliče v rajónu. Na jednu ruku si Paroubek navlékne Kačku Brožovou, na druhou ruku šoupne Jirku Šlégra a roztočí předvolební divadlo. Hérečka bude recitovat pikantní historky ze života vyšší společnosti, hokejista bude vzpomínat, jak jsme to tenkrát všem nandali v Nagánu a předseda bude moudře pokyvovat a vysvětlovat, jak se to všechno zúročí v politice. Sestakra to je mi, ale falešná šaškárna. Dokážete si představit, jak by taková habaďůra asi vypadal v přírodě? Třeba v jeleních volbách? Starý jelen je vyzván k boji jiným jelenem. Vezme si na pomoc starou srnu a mladého jelena. Stará srna ostatním srnám béká bajky, jaký je starý jelen báječný sekáč, zejména v mlází, mladý jelen ostatním jelenům vytrubuje, jak je bezva mlátit parohy tréningově o stromy... Srny zírají na starého jelena a jeho maňásky, ale protože se jenom kecá a nebojuje, odejdou s novým jelenem, který nehraje takovou šaškárnu a jde mu přece o věc. Kéžby takhle férový konec měla i ta česká předvolební říje.

Byl jednou jeden vlk. Byl v podstatě hodný, ale byl to prostě vlk. Ostatní zvířátka se ho prostě bála. A to on nechtěl, zvlášť  když se celý život toužil dostat z hlubokého lesa na slunný palouk. Tak si ten vlk sehnal převlek a stal se beránkem. Zvířátka na palouku nic nepoznala a s vlkem v rouše beránčím se začala družit. Vlk byl šťastný, byl na sluníčku a zvířátka před ním neutíkala. Ale všeho dočasu, vždyť tahle vlčí lež měla ovčí nožky. Jednou na palouk přišel jezevec z hlubokého lesa a vlka poznal. Řekl to lišce, ta sojce a ta to vytroubila všem. Marně se vlk vykrucoval, marně békal, marně ukazoval sněhobílou vlnu na hrudi a pak dokonce i v podpáždí. Nakonec začal tklivě po beránkovsku plakat, ale zoufalství ho přemohlo a z umělého štkaní přešel v opravdový nářek. Ale už neřval jak beránek, ale jako vlk. Zvířátka se nejdřív smála, ale pak se zděsila. Je to přece vlk a toho se bojíme. Palouk ztichnul, jen vlk řval jak vlk. Dokola opakoval, že on je beránek. Zvířátka strnule přikyvovala a na palouku už nikdy nebylo tak slunečně veselo jako dřív. No, žijte s v podstatě hodným ale přece jen vlkem, co o sobě tvrdí, že je beránek a navíc to s vámi myslí dobře. Navíc s vědomím, že takových převlečených vlků bude mezi vámi asi víc. To je ale hororová komedie!

Tak Tomáš Pitr, co měl na daních ošidit státní kasu o cirka 50 milionů kaček, je místo v base ve Švýcarsku. Policie ani tajné služby nevědí, jak se to vlastně přihodilo, ale on prostě vzal roha. Je místo v chládku na Pankráci, na sluníčku pod Alpama a česká spravedlnost je na něj na takovou dálku krátká. Jestli oni to tam ale ti vykukové úřední pražáčtí takhle nechtějí. Pobyt ve vězení je drahý a tak si možná řekli, že než ve finanční krizi za vězně platit, to je lepší je nechat pláchnout. Možná do české legislativy zanedlouho přibude nový zákon zvaný "Pikolový". Po té co soud hříšníka odsoudí a měl by jít do vězení, začnou policajti před jeho bydlištěm hlasitě odpočítávat 10, 20, 30....před pikolou za pikolou nikdo nebude stát, nebo nebude hrát. Kdo na to má, z tohoto státu zdrhne, kdo ne, půjde pykat.

Žil byl v Pražském kálovství jeden moudrý král a ten král jen jednu dceru měl. Strana se ta holka jmenovala a zprvu králi dělala jen samou radost. Když byla malé děcko, poddaní ji zbožňovali. Těch lístečků, co jí k narozeninám na zdar a krásu posílali. I darů, co dostala, a i ze zahraničí, třebas od strýčka Lájosze nejeden dukát na památku obdržela. I mimo Velikonoce vykoledovalo to dítko šikovné peněz jako želez. No to se král radoval, že mu ta holka roste podle jeho gusta. Ale ejhle, když do puberty dorostla začala si ta nezbednice s chuligánama z ulice. To král nebyl rád, ale dupnul si a dcerunka zas hodná byla. Ale jenom na čas. Pak jí mladé roupy do hlavy vlezly a snad jen na truc panu otci králi si neurozeného chachara nabrnkla. Král svým hradním šaškům tehdy o chasníkovi moudře pravil, že je falešný a prázdý, ale kdepak. Ta nehodná dcera starostlivého otce neslyšela. Pro něj, pro neurozeného junáka z Kratkozobniho kralovstvi, oči měla a vyváděla s ním věci, že lid zíral. Ale tatík král byl nejen moudrý ale i rozhodný panovník. Práskl rukou do stolu, nohou si dupnul a udělal tu hroznou věc, co u něj v rodě jen bratránek ze zakarpatí učinil. Vydědil ji, Stranu proradnou, nehodnou jeho majestátu. Teď je holce osmnáct a diví se, že tatík adoptoval jinou krasavici a jí nechce přispět ba ani přijít na tu narozeninovou slávu. Kdo ví, co pantatíčkovi Králi v budoucnu takhle nevděčnice ještě natruc nadrobí.

Slyšeli jste, jak si v Praze ti naši politici zase vjeli do vlasů i pleší? A že z toho máme dva premiéry? Doma je bigamie zakázána, ale ve státě dva primašéfy to jo, to je povolený. To můžem. Smích a žal nám ti Pražáci přinášejí. Ale nic novýho na světě. Za první republiky žil, byl a točil v nějakejch Náramicích hostinský Jaroslav Prokeš. Ten si jednou vjel do do vlasů se svou ženou. Teda bylo to tak, že Marie Prokešová si usmyslela, že je mu práce víc koníčkem. Ne, že by to řemeslo neměl rád, ale tak špatný to s tím Prokešem zas nebylo. Ale povídejte to ženě, co je doma v kuchyni furt sama a když příjdou sousedky všechny ty osamělý myšlenky jsou stokrát hubou omletý. No není divu, že jedna myšlenka přešla v čin a Marie se rozhodla konat. Prohlásila se za hostinskou, nejdřív doma na zkoušku, před sousedkama. Když jí zatleskali, jeden pátek po žních si stoupla za výčep a tak tam stáli dva. Nejdřív se kopali pod pultem nohama, pak hubou a ošklivejma slovama po sobě sekali a nakonec se servali jak koně. Byl plnej dům a tak se lid dobře bavil. Bodejť. Když se koukali na takový divadlo a navíc se po minutě k výčepu postavil kulhavej Tonda, podkoní z vedlejší vsi, a roztáčel to zadarmo a víc vybrindal, než do sklenic nalil. Oba Prokešovic rváče odvedli četníci a hospoda hučela až do rána. No a to byl její konec, protože pravej i samozvaná hostinská se ráno vrátili a oba sbalili saky paky a pro všechnu tu ostudu se odstěhovali někam jinam. Nikdo neví kam, ale stará Beneška z Náramic se tehdy dušovala, že do Prahy.

Tak hejtman Rath by do svýho revíru už i Národní knihovnu rád přitáh. Dílo páně Kaplického, blob se mu přezdívá, co ho pražští konšelé na Letné nechtěli, by prý mohl stát někde jinde. Za Prahou, někde mimo hlavní město, ale zato ve svém rájónu by Národní knihovnu postavit chtěl. Hej Pražáci i Nepražáci, zastavte ho! Dyť on nám tu Prahu rozebere a do svého panství rozeseje! On má našláplo udělat ze Středočeského, kraj Pražský! Na rozšíření Prahy se už prý domluvil s primátorem Bémem. Proč by jinak ti pražští tuneláři táhli to metro do polí až někam za Letňany. Národní knihovna v Kněževsi je totiž jenom začátek. Národní divadlo bude ve Veleni. V tamní hospodě a páč je malá, budou se "Naši furiantii" hrát i v konzumu. A Národní galerie bude ve Velimi, že se to hejtmanovi v seznamu anektace rýmuje a prej i natruc Knížákovi, by se měl kde vyžvejkávat. On to všecičko umění totiž chce šoupnout do bejvalý továrny na žvýkačky. Je toho celej seznam, co ten Rath má v plánu. Národní muzeum bude v Mnichovicích, protože je to u dálnice, Národní banka na Kárlštejně, že to je tak nějak stylový a taky že tam bude někdy pan hejtman bydlet. A třeba Národní bezpečnostní úřad má sídlit v Louňovicích pod Blaníkem, by snad tajné služby využily ony bájné rytíře k potlačení předpokládané vzpoury proti rozpínání Prahy do zbytku republiky a jmenování Davida Ratha za Krále pražského kraje.

Poslanecká sněmovna je teď plná přeběhlíků. Poslanci pobíhají z jedné strany na druhou, až se z toho jednomu točí hlava. Zamotali ty partaje řádně. Z oranžové modrou, pak naopak a přimíchali i trochu červené a černé, čert ví o co těm klukům Pražáckým vlastně ráčí kráčet. No ale nic nového pod sluncem. V Lužických horách v dobách, kdy kníže Rohan stavěl rozhlednu Štěpánka, prdlo tamnímu hajnýmu v makovici. Matyáš Denkr se jmenoval. Jedno ráno se probudil s myšlenkou, že spáří zajíce s liškou. Ženě u snídaně v setnici tvrdil, že vznikne nové přeužitečné plémě a že ho pan kníže za to povýší na nadlesního. Vyrazil do lesa, chytil po pěti párech od zajíců i lišek a dal je do klícek. Lišky zajíce sežrali a z hajnýho Denkra udělal kníže lesního pomocníka. Pro rozhádané Pražáky z toho plyne novodobé ponaučení, že když se pravice začne pářit s levicí, budou dožraný všichni. Jak tam na té pomotané Malé straně, tak všude kolem.

Pod Prahou se zase čile buduje. Kutají tam tunel, co se jim do něj už dvakrát propadl největší les, co široko daleko mají. V novinách píšou, že se ten tunel jmenuje Blanka. Nepřejme Pražákům a konec konců ani zbytku světa, by to nebyl překlep a pod Prahou se nepracovalo na tunelu jménem Banka. Kdo ví, kam by takový bankovní tunel vedl a co všechno by se do něj propadlo. S evropsky proslaveným pražáckým smyslem pro zjištné kutání čehokoli veřejného by se tam jistě vešlo něco víc než kus Stromovky.

Byste vy Pražáci věděli, že za to po fotbálku umí vzít i jinde, tady je bodový zápis toho, co se dělo po utkání mezi týmy Roztěž B a Květníkovem.
11.36 Závěrečný hvizd zápasu, co skončil plichtou 5:5.
12.00 Oba týmy odchází do Hospody u koníčka na oběd.
15.10 Kapitáni obou týmů vychází ven a halasně se baví.
16.15 Kapitáni obou týmů vychází ven a halasně se perou.
16:22 Kapitán Roztěže vyhrává a řve do hospody, že je po plichtě.
16:24 Vychází rozhodčí Jeřábek a domlouvá jim.
17:18 K hospodě přijíždí auto plné žen a vcházejí do hospody.
17:23 Ženy odjíždějí.
18:15 K hospodě přijíždí čtyři auta plné žen a dětí a vcházejí do hospody.
18:30 Kapitán Květníkava vynáší ven televizi a zapíná ji.
18:45 Děti se dívají na Večerníček.
19.00 Přidává se k nim rozhodří Jeřábek a po skončení zpráv všechny děti někam odveze.
19:35 Ženy kapitánů obou týmů vycházejí ven a halasně se baví.
20:55 Ženy kapitánů obou týmů vycházejí ven a halasně se perou.
20:57 Žena kapitána Květníkova vyhrává a řve do hospody, že je to plichta.
20:59 Reportér jim domlouvá, ženy ho objímají a vcházíme do hospody.
21:00 Reportér se už na chodbě stává pasivním (posléze aktivním) účastníkem mérendy a bylo by nefér,   kdyby následující dění vůbec popisoval, natožpak komentoval.
Zkrátka, piš o fotbalových oslavách, kdo jsi bez vinny!

Ti Pražáci to nemají lehké. Zvlášť když jim vládnou takový konšelé, co loupeží za bílého dne a nechají se při tom chytit vlastními policajty.Je to příběh Věnka Fořta ze Smíchova. Vloni si asi někde dal do trumpety, na boží poledne sedl do tramvaje a co vidí, ženskou. Byla sice někoho jiného, ale Fořt si prý myslel, že je jeho. I když bývalá. Kdo ví, co se Věnkovi honilo palicí, když se po té nešťastné madam sápal a sebral jí čepici a batoh. Možná se mu v hlavě pomotaly jeho funkce. Jako člen privatizačného výboru šel po obsahu tlumoku a jako předseda sociálního váboru se mu čapka zdála málo výhřevná. Kdo ví. I když kdo ví, jestlipak to tehdy věděl samotný konšel Fořt.

Jo stane se. Když má člověk pod čepicí, to je v hlavě průvan. U nás ve vsi se kdysi zastupitel Hynek Trhal dostal večer v hospodě do takového rauše, že si zašel vedle do kuchyně a sápal se na hospodskou. Taky si prý něco myslel. No ale hostinská si to nemyslela a popadla to první, co bylo po ruce a sekla mu to do zad. Byly to krejčovské nůžky. Trhalovi se od té doby přezdívá Roztrhal, nesmí do hospody a zastupovat může leda tak krávy u napajedla.

To pražský zastupitel Fořt dopadl jináč. Sice s ním přestala mluvit jeho partaj, ale na radnici zůstal a navíc ho kolegové zvolili do kontrolního výboru. Vzhledem k tomu, že při zmiňovaném incidentu s cizí ženou v tramvaji povolaným žandářům odmítal podepsat protokol s tím, že neumí psát, dá se suše zavtipkovat, že na smíchovské radnici udělali Fořta pytlákem.